Týden do odletu

8.7.18

Do odletu zbývá přesně sedm dní, 5 hodin a 13 minut. Mám sbaleno. Téměř. V mé už teď přeplněné tašce mi chybí jen maličkosti jako spodní prádlo, boty nebo cestovní doklady. Maličkosti, které s mým štěstím spolehlivě nechám za ten týden doma. Kufr už netrpělivě čeká, leží uprostřed mého koberce a vsadím se, že si mi pokaždé tiše směje, když o něj pravidelně každý večer zakopnu cestou od dveří do postele. Karma?



První dohady s rodinou o tom, jestli bych v budoucnu měla vyrazit studovat do zahraničí jsme měli už v prváku. V té době mi to přišlo spíš jako fajn téma na polemizování u snídaně, než jako reálná debata o plánech na nadcházející měsíce. Zprvu mě chtěli rodiče poslat na rok do Kanady. Doteď nevím, jestli to byl vtip nebo ne, každopádně jsem ráda, že jsme nic neuspěchali, polemizovali dál a nakonec se vlastně nedohodli na ničem. Myslím, že před Vánoci za mnou přišel taťka a ptal se "Hele Terčo, nechtěla bys třeba na měsíc do Anglie o prázdinách?". A já pochopila, že tohle vtip opravdu nebyl. Místo nadšeného výkřiku jsem se zarazila a chvíli přemýšlela. Kam? Proč? S kým? Kdy? Co přítel, rodina, kamarádi, kočka Bubinka,..? SAMA? Po malé odmlce jsem nerozhodně odpověděla, že vlastně proč ne. Co mě nezabije, to mě posílí. Měla jsem na výběr z několika destinací, mezi nimiž bylo i městečko na jihu u moře, na severu Anglie, v Irsku a hlavně starobylé město Chester, které jsem si vybrala. Po domluvě s agenturou jsme zvolili čtyřtýdenní pobyt u rodiny a všeobecný kurz angličtiny od 16 let. 

Zatím si stále neuvědomuji, že někam poletím. Sama a na měsíc někam k rodině a do školy, kde nikoho neznám. Jak se domluvím anglicky? Kdo ví. Pro všechny případy mám k domluvě kromě mých končetin připravený i Google překladač. Snad to nějak půjde. Musí. 

Před několika minutami jsem měla rozhovor s mými rodiči, kteří mě varovali před všemi možnými krizovými situacemi, které by mohli nastat. Od otázek typu "Máš s sebou opalovací krém?" jsme došli až k otázkám jako "Uložila sis do mobilu číslo na české velvyslanectví?". Ne, ani já nevím, na co by mi takové číslo bylo, ale prý v případě, kdy bych ztratila doklady, tak mi pomůžou právě tam. Tedy v případě, že neztratím i telefon a budu mít čím se dovolat. Haha, asi se mám na co těšit. 

Právě sedím v pokoji a přemýšlím, jestli si s sebou vezmu pas nebo jen občanku. S pasem projdu bez problémů pasovou kontrolou a pak už mi k ničemu nebude, akorát starost navíc, kterou můžu vesele ztartit. S občankou to bude na letišti maličko složitější, ale měla bych o doklad míň. To ovšem nebrání tomu, abych ho vesele ztratila také. Na letišti celkově bude sranda. Jsem zvyklá létat často, vždycky se po terminálech pohybuji sama stovky metrů před rodiči a ještě jsem se nedostala do situace, kdy bych něvěděla kudy kam. Bohužel začínám mít pocit, že se sama nedopravím ani k autu, držte mi palce.

Kolem pokoje pobíhají rodiče balící si na dovolenou do Itálie, kam pojedou rovnou poté, co mě vysadí na letišti. Nervozita stoupá, každý má stovky otázek a nápadů co by se ještě mohlo přibalit, sehnat, dokoupit, zarezervovat a objednat, než někam vyrazíme. Já tu jen sedím, těším se nejen na banánový chléb, který se dneska chystám upéct - při troše štěstí, ale také na můj měsíc někde pryč.

Post a Comment

Děkuji za každý komentář!